Proč "děláme Montessori"?

Proč "děláme Montessori"?

Proč jsme se rozhodli využívat pedagogiku Montessori v Předškolním klubu?

Oblastní charita Šluknov buduje předškolní klub od roku 2012 a to díky pomoci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z programu „Podpora integrace romské komunity“. Od začátku jsme hledali alternativní metody učení. Učení se má být pro děti radostné, což je u malých dětí ještě dobře vidět. Vzpomeňme si jen na tu radost, když se dítěti povedou první samostatné kroky… Je zajímavé učit se něco nového a je lhostejné, zda je to chůze, malování, horolezectví nebo – učení se psaní, učení se čtení nebo počítání.

Pro mnoho lidí – a také pro mnoho učitelů! – je tato představa něco cizího a skoro neuvěřitelného. Vypadá to, že klasický školní systém odnaučil radosti se učit… To platí ještě více pro děti, které od samého začátku mají problémy se učit, už proto že jejich rodiče často nedostali šanci, učit se na základní škole.

Pedagogika podle Maria Montessori je metodika, která naplňuje vizi, že učení je něco přirozeného, co může dělat radost. Výsledky jsou vynikající, a proto tolik bohatých rodin dává své děti do Montessori škol.

My jsme se rozhodli pro Montessori pro romské děti a zatím jsme jedineční v celé republice a možná i dál. Chceme trochu rozvést naše základní myšlenky.  

Proč Montessori pedagogika právě pro romské děti?

Protože se děti učí individuálně, podle jejich vlastních potřeb a vlastního tempa. Děti se učí to, o co zrovna mají zájem a tím, že je práce a učení zajímá a baví, dokážou vše lépe vstřebat, zapamatovat si a používat v praxi. Tímto způsobem zažívají děti úspěchy v učení. Úspěchy jim dodávají sebevědomí, které ve většině romské populace chybí. Jestliže děti získávají větší sebevědomí, nebojí se učit další nové věci a získávat nové vědomosti a poznatky, o které před tím nejevily zájem nebo se dokonce bály zájem projevit z obavy z neúspěchu.

Další přínos Montessori pedagogiky právě pro tyto děti spočívá v tom, že se děti nenásilnou formou a vlastně jen tak jakoby mimochodem učí dovednostem praktického života. A tak se již čtyřleté děti dokáží o sebe postarat, dokáží připravit jídlo nejen samy sobě, ale i jiným. Dokáží po sobě uklidit a dokáží být samostatné.

Jedno z hlavních hesel Marie Montessori bylo „Ruka je nástrojem ducha.“ Maria Montessori  zastávala názor, že chceme-li, aby se dítě něco naučilo, musíme mu poskytnout možnost vnímat všemi smysly ne jen zrakem nebo sluchem, ale zároveň s tím i hmatem, mnohdy i čichem nebo chutí. Proto si děti vychovávané touto metodou mohou vše osahat a vnímat tak nejen očima, ale i rukama a tím si vše ještě lépe pamatovat. Děti, které většinou pochází z prostředí, kde často jde o přežití a kde je všechno další luxus, se tak zde setkávají i s věcmi, o kterých dosud nevěděli, že existují nebo, že by je mohly zajímat. Tím, že jim jsou tyto věci nabídnuty a představeny, mohou u sebe objevit zájem, zkoumat je hlouběji a podrobněji a je jím tím nabídnuta další možnost a šance na co se v budoucnosti zaměřit.

V neposlední řadě se ve výchově podle Marie Montessori uplatňuje také svoboda, řád a zodpovědnost. Toto je zvlášť důležité u budování charakteru každého dítěte. Nabízí se zde dětem v první řadě řád, který je nutné dodržovat, aby mohly fungovat společně ve skupině a společnosti. Zároveň s tímto řádem, je jim nabídnuta svoboda a to v tom, že si při dodržování řádu, mohou samy zvolit, co budou právě dělat, pokud tím neohrožují sebe, ostatní, nebo záměrně neničí majetek. Z této svobody pak také vyplývá zodpovědnost sama za sebe. To znamená, že takové dítě, pokud si zvolí svobodně nějakou činnost je za ní také plně zodpovědné a to i za prostředky, které k ní využije. Toto je jedna ze základních podmínek pro rozvoj svobodné, samostatné a zároveň zodpovědné dospělé osoby a pro to, aby z těchto dětí jednou vyrostly zdravě sebevědomé a zároveň zodpovědné bytosti.

Předškolní klub „Ambrela“ začal pracovat podle metodiky Montessori v roce 2013. Jsme ještě na začátku. Už nyní je ale jasné, že tento přístup dětem velice pomáhá. Umí se mnohem lépe soustředit a udělají své úkoly v úžasném tichu a zodpovědně. Kdo vidí děti chodit na elipse, kdo vidí, jak si samy přinesou štafle a opatrně na ně lezou, aby mohly stavět věž z hnědých schodů, nebo jak třídí různé předměty podle barvy, jak počítají děti ve skupině a talíře, kdo vidí, jak poznává 5leté dítě všechny planety a vnímá, jak všechno toto se odehrává v tichu a absolutním soustředění – ten začíná rozumět, že nejsou děti, které se neumí naučit, ale je nutné, najít nové přístupy ke vzdělávání.